Light Grey Pointer

pondělí 20. června 2016

Gone girl

          Obklopená tichem, vzhlížejíc k zachmuřenému nebi, se dívka cítila sama a zranitelná, ačkoli na kilometry daleko nebylo osoby či tvora, jenž by ji mohl ohrožovat. Nadechla se. Dlouze a zhluboka. Už to bylo tak dávno, kdy naposledy zažila pocit opravdového štěstí. Kdy se cítila chtěná.

          Krajina, která byla tišší než obvykle, jakoby odrážela její duši. Tichou a pustou, ale její myšlenky to bylo něco zcela jiného. Křičela! Ne nahlas, ale v duchu. Křičela na okolní svět tak dlouho, až začala chraptět. Tedy vlastně ne ona. Její vnitřní hlas byl trhaný a zmožený. Přestala tedy a její myslí se nesl klid. Byl ale chladný a nepříjemný. Potřebovala to. Potřebovala na svět křičet, jakoby ji snad mohl slyšet a vnímat její bolest a samotu. Otevřela tedy ústa, nadechla se, ale nic se neozvalo. Ani hláska. Jako by se ji svět snažil umlčet... A povedlo se...

          Padla do trávy, která byla stále ještě mokrá od posledního deště a další byl již na spadnutí. Zahřmělo a spustil se ohromující déšť. Celý svět plakal a ona s ním. Plakala a její křik se ztrácel a překrýval s hromy. Ona a svět. Byli si tak podobní a přitom tak odlišní.

          Dívka hleděla na nebe přes závoj slz a kapky deště.

          Nebe bylo temnější a černé. Dívka se ztrácela... Splývala se zemí. Svět se nezajímal. Byla nikým obrazně řečeno a teď se nikým i stávala. Nicotou...

          Čas plynul a ona se ztrácela až zmizela úplně.

          Myslela, že ji nikdo nikdy hledat nebude, a tak nebylo potřeba, aby byla k nalezení. Nikdo netušil, jak moc by se mohla mýlit. A mýlila se.

         On ji hledal, jenže to se dívka již nikdy nedozvěděla...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!