Light Grey Pointer

sobota 26. prosince 2015

Umírám

Ležela jsem vedle něj. Už zase... Proč to dělám? Je to blbost. To nemůže dobře skončit. Ale je to on, tak proč to nedělat? No, to je putna. Nemá cenu nad tím uvažovat. A z polospánku jsem opět upadla do spánku...

Následující měsíc jsem se vedle něj probouzela velmi často a vůbec jsem neprotestovala. Tentokrát to ale bylo jiné.
Probudila jsem se a když jsem se na něj jako pokaždé chtěla kouknout, jak klidně spí a pak opět zavřít oči, díval se na mne. Poznala jsem to i v té tmě. Měsíc mu svítil do obličeje a já viděla, jak na mne upírá pohled svých zářivě bílých očí. Nebyly čistě bílé, okolo panenky měl fialový kroužek. Byly úžasné a uhrančivé.
"Co se děje?" zeptal se mě Viky, přezdívala jsem si ho tak, ale nikdy ne hlasitě.
"Nic," zalhala jsem. Jak jinak, když já ještě nevím, zda je dobré svěřit se mu s pravdou. Mrknul. Podruhé. Potřetí. Poznal to, určitě ví, že se něco děje. Neznáme se dlouho, ale co na tom.
"Chceš mi něco říct?"
"Ne." Opravdu si to ještě musím promyslet.
Zachmuřil se. Určitě si myslí, že jsem to nepoznala. Nikdo, kdo ho nezná tak blízce jako já, by to nepoznal. Jeho tvář se nezměnil. Jen nepatrně se změnil jeho pohled. Jen málokdo by na to přišel, vlastně asi jen já a nějaký odborník, nikdo jiný ho totiž tak doře nezná. Nikoho k sobě nepustí. Vlastně se divím, proč nechal mě. A tak to bylo, neudržela jsem se.
"Proč já?" zeptala jsem se, i když pouze šeptem. Těkala jsem po ztemnělé místnosti, zrakem jsem doháněla mihotající se zlatá světélka. Než se stihl vyjádřit, mluvila jsem dál:
"Nejsem hezká. Nejsem chytrá. Dokonce nejsem ani zdravá. Já nejsem normální. Moje mysl putuje kdesi mimo a jen část je ve mně. Tak proč já?" Cítila jsem, jak se mi zatřásl hlas. Cukla jsem hlavou doleva, vlastně nahoru, protože jsem ležela na pravém boku, dohonila jsem tak zrakem největší zlatou tečku, která udělala prudký výpad. Na tvářích jsem ucítila ledově chladné ruce, které můj pohled nasměrovali do Vikyho bělavých očí. Naklonila jsem hlavu doprava.
"Máš pravdu..." řekl a já zatajila dech. A teď mě nechá. Pokračoval: "Ty nejsi normální. Ne pro mne. Ty jsi vyjímečná!" řekl to tónem, který nedovoloval žádné námitky ani pochybnosti. A mně se ústa samovolně pootevřela údivem.
"Ty jsi nádherná a jsi i chytrá, nesnaž se mi to vymluvit a jestli se mě chceš zbavit, budeš potřebovat mnohem pádnější důvod, než že nejsi zdravá nebo že jsi mimo. Já tě miluju! Opravdu a zcela vážně tě miluju!"
Bože, pomyslela jsem si. Tohle je poprvé, co mi to řekl a já věděla, poznala jsem to, že mluví pravdu. Myslí to vážně.
"Já tebe taky!" zašeptala jsem a pak se mi po tvářích začali kutálet slzy. Tohle je hříčka osudu. Já věděla, že s ním nemám zůstávat. Že mi to akorát zlomí srdce, ale já ne. Sklopila jsem hlavu, aby slzy nebyly vidět.
"Koukni se na mne," řekl jemným tónem, ale já nemohl, protože on nemohl spatřit mé slzy. Zavrtěla jsem hlavou.
"Nevadí mi, že pláčeš." Pohladil mě po vlasech.
"Já vím, ale já mám strach, že se mě lekneš," přiznala jsem a teď už nebylo cesty zpět.
"Proč bych měl? Mě nevyděsíš."
"Já jsem opravdu nemocná. Moje slzy nejsou obyyčejné slzy..." Věta zmizela do prázdna. Jemně mě vzal prsty za bradu a zvednul mi hlavu tak, aby mi viděl do očí. Cítila jsem, jak se napjal. Cítila jsem, jak se přes hranu víčka překulila další horká slza.
"To je..." Větu nedokončil, tak jsem to udělala za něj.
"Krev. Já pláču krev. Říkala jsem, že nejsem normální ani zdravá." Zavřela jsem oči. Čekala jsem, že se odtáhne nebo že uslyším, jak odchází nebo něco. Místo toho jsem ucítila, jak mě pohladil po tváři a setřel pár slz. Otevřela jsem oči. Díval se na mne, ale netvářil se znechuceně nebo vyděšeně, dokonce ani soucitně. Tvářil se jako obvykle.
Ovinul kolem mne silné paže a objal mě. Myslím, že jsem na jeho rtech zahlédla rudou skvrnu. Ale ne, to jsem se musela mýlit.
"Chceš mi říct ještě něco?" zeptal se a já si uvědomila, že opravdu chci. Tak dlouho jsem to nevěděla. Zda mu to mám, nebo nemám říci, ale teď to bylo samozřejmé. Jako by se nikdy ani jiná možnost nenabízela. Kývla jsem a opřela se čelem o jeho hruď.
"Umírám..." zašeptala jsem. Chvilku mu trvalo, než odpověděl.
"To skoro každý."
"Ne, takhle jsem to nemyslela." Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí. "Já opravdu umírám. Nikdo neví co mi je, ale vědí, jak dlouho ještě budu žít, při tom, jak se to projevuje a jakým způsobem se to zhoršuje."
Oněměl. Dost dlouhou dobu mlčel.
"Řekni něco, prosím?" zašeptala jsem.
"Kolik ti dali času?"
"Když jsem se ptala naposledy, řekli rok." Ostře se nadechl, tedy na jeho způsoby ostře, ale bylo to poznat.
"A kdy ses ptala naposledy?" To jsem nechtěla, tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Proč...
"Kdy?" zeptal se znovu. Už není cesty zpět.
"Před jedenácti měsíci," špitla jsem. "Mám ještě zhruba měsíc."
V jeho očích se prohnal snad milion emocí. Láska, starost, strach, zděšení, smutek, odhodlání a spousta dalších. Pak zavřel oči a zabořil hlavu mezi můj krk a rameno. Pevně mě objal. Jako by říkal neodcházej. A taky to říkal. Šeptal to sotva slišitelně, ale bylo tu naprosté ticho a tak jsem to slyšela i já.
Odtáhla jsem jeho hlavu od sebe. Dívala jsem se mu do očí.
"Nikam nejdu!" řekla jsem a bylo to jasné. Políbil mě a bylo to poprvé, co měl horké rty. Úplně poprvé. Začalo mi být horko. Sakra, teď ne, pomyslela jsem si. Odkryla jsem se a vydechla. Je tu celkem chladno, ale ne takové, aby se můj dech srážel v páru a přesně to dělal. To já jsem byla horká. Až moc. Zase mám horečku. Je to jako na horské dráze horečka a podchlazení.
"Co se děje?" Taky to vidí. Poznala jsem to podle směru jeho pohledu.
"Mám horečku," řekla jsem. Vždyť už všechno ví. "Musím se zchladit."
"Pojď sem," řekl a natáhl ke mně ruce.
"To mě nezchladí," zaprotestovala jsem, ale on ze sebe shodil deku, sundal si tričko a přitáhl si mě do náruče. Nejdřív jsem nepochopila, proč se svléká, ale když si mě k sobě přitiskl, teplotní rozdíl mezi námi dvěma byl ohromný. Byl jako led. Nechápu, jak to dokázal, ale běžná lidská teplota to rozhodně nebyla. Než jsem "vychladla" trvalo to poměrně dlouho a nakonec jsem usnula, ale ráno jsem se probudila opět vedle něj.

Následující tři týdny jsme trávili často spolu a často u doktorů, ačkoli to byla ztráta času. Na nic nepřišli. Neměla jsem se k čemu vracet k sobě do bytu. Nemám nikoho, stejně jako Viky. Vlastně někoho mám. Viktora.
Když jsem se dvacátou osmou noc svého posledního měsíce probudila vedle něj, opět mě sledoval. Chtěla jsem promluvit, ale nějak mi to nešlo. Točila se mi hlava. A tak jsem to poznala. Přišlo to. Dnes umřu. A já byla připravená, opravdu připravená, ale on nebyl. Díval se mi do očí a četl z nich. Věděl, co se mi honí hlavou.
"Miluju tě!" řekla jsem mu tak hlasitě, jak jen to šlo.
"Já tebe taky, hrozně moc." Řekla bych, že mám poslední minutu, možná dvě. Cítila jsem, jak srdce zpomaluje a mozek přestává zaznamenávat vše okolo. Jediné, na co jsem se ještě mohla zaměřit byl Viktor. Jeho havraní vlasy, popelavý obličej s ostrými hranami, bílé oči a ostré zuby. Ostré zuby? Asi blouzním.
"Já se omlouvám..." řekl tiše.
"Za co?" vykoktala jsem za pomoci všech sil, které mi ještě zbývali.
"Za to, že se nedostaneš do nebe. Za to, že zemřeš, ale budeš tu stále se mnou. Za to, že u doopravdy nebudeš normální a za to, že se s tebou nerozloučím, protože tě nenechám odejít." Razně zakončil větu a ačkoli jsem ji nepochopila, bylo to už jedno. Zavírala jsem oči a pouze přes mlžný opar jsem viděla, jak se ke mně Viktor sklání a pak byla tma.
Cítila jsem něco horkého na jazyku a byla jsem donucena polknout. A pak už nebylo vůbec nic.

Nakonec jsem otevřela oči. Dívala jsem se na Viktora tak ostře jako na film v HD. Bylo to lepší, než když jsem se na něj podívala minule.
"To není možné, zašeptal. Tluče ti srdce..." zamumlal.
Všechno mi vysvětlil. Bylo to děsivé. On mě kousnul, protože je upír a protože - ačkoli si přísahal, že mě nechá v klidu zemřít - mě zachránil. Ale nedopadlo to tak, jak mělo a mě stále tluče srdce, i když jsem upír.
"Myslím, že před tím jsem byla pouze zpola živá, tak teď jsem pouze zpola mrtvá." Napůl se na mne usmál a objal mě. Teď už spolu budeme opravdu navěky.

Celý svůj život jsem prožila jako v mlze. Nic nebylo jasné. Nakonec byl jen on jasný, zřetelný a opravdový a tak je to i teď. On je moje kotva. Moje spojení s realitou.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!