Light Grey Pointer

sobota 26. prosince 2015

Ukázka ze Znamení draka


Zrovna jsem procházela okolo jezera zrcadel, když jsem uslyšela řev. Uvědomila jsem si pár věcí:
Za prvé, že není lidský.
A za druhé, že není vůbec, ale vůbec daleko.
Otočila jsem se směrem k lesu a zahlédla jsem mezi stromy ohnivý záblesk. Ani jsem nemusela nad svou reakcí dlouho přemýšlet. Dala jsem se do běhu. Jediné, na co jsem myslela, bylo to, že nesmím běžet směrem k osadě. Pokračovala jsem tedy k Tichým skalám. Dostala jsem se už pěkně daleko a v duchu jsem děkovala otcovým nic neodpouštějícím tréninkům a své dobré fyzičce. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Vzduchem se neslo máchnutí křídly. Zpanikařila jsem. Co jsem si myslela, když jsem se na tu cestu vydala jen tak sama? Zrychlila jsem tempo, ale pořád jsem neběžela na plno. Schovávala jsem si svou rychlost jako eso v rukávu, které vytáhnu až těsně před prohrou. Najednou se oteplilo. Až moc. Je to drak. Plive oheň. Raději jsem se ale neotáčela. Teď už jsem mohla to eso vytáhnout. Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Kdybych se alespoň dostala na místo, které by bylo vhodné pro boj. Nebo pro pokus o něj.

...

Dodala jsem si odvahy a pohlédla jsem draku zpříma do očí.
"Nic ti neudělám!" řekla jsem sebejistě a popravdě. Nejen, že bych neměla šanci, ale také mu doopravdy nechci nic udělat.
Odfrkl si a z nozder se mu vyvalila pára. On mi snad rozumí, zarazila jsem se nad jeho reakcí. Ne, to přece není možné. I když… Ne, zahnala jsem rázně svou ztřeštěnou myšlenku. Musím zjistit, zda má v plánu mi ublížit.
Zvedla jsem ruku a natáhla ji k drakovi, který stál ani ne půl metru ode mne. Vytřeštil na mne oči, které vysílali němou otázku: "Zbláznila ses?"
"Neboj se," špital jsem trochu více vyděšeně, než bych chtěla. Sledoval mě ostražitě, ale čekal. Je dvakrát, ne-li třikrát vyšší než já.
Jsem nervózní. Hrozně moc. Natahuji ruku ještě o kousek dál a jemně se špičky prstů dotýkám jeho kůže na levém nadloktí, nebo možná na stehně pravé přední nohy, nevím, jak mám tuto končetinu pojmenovat. Jeho nadloktí - rozhodla jsem se tomu tak říkat, protože je to kratší - je pokryto jemnými šupinkami, mezi kterými nelze rozeznat jednu od druhé pohledem ani dotekem. Jemně jsem sjela polštářky svých prstů o pár centimetrů níž a vydechla jsem.
"Jsi krásný!" zamyslela jsem se nahlas. A nezabils mne, dodala jsem jen pro sebe v duchu. Jakoby vyjeveně otevřel pusu, napřímil se a snad užasle mě pozoroval. Usmála jsem se.
Odstoupil a bylo na něm vidět, že se chystá uletět. Každý správný lovec by si nenechal ujít takovouto trofej a zabil by ho, já ne.
"Děkuji," řekla jsem, ještě než vzletěl. Otočil hlavu a naklonil ji na stranu. Tak nějak nechápavě. Bože, chová se tak lidsky.
"Žes mi neublížil." Doslova jsem viděla, jak se usmál a pak už byl tentam.
To snad není možné. Vydala jsem se zpět. Teď už se mi draky opravdu nechce zabíjet. Ale ostatní to stále dělají a tomu nezabráním.
Mohla bych, ale musela bych vymyslet jak.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!