Light Grey Pointer

sobota 26. prosince 2015

Titanik a pád do černo-černé tmy

Když v roce 1909 začali stavět Titanik, ani jsem nesnila o tom, že na něj v roce 1912 nastoupím a budu se účastnit plavby. 10. dubna tohoto roku jsem jako jedna z hrdých cestujících jeho první plavby nastoupila na palubu v přístavu v Southamptonu. Jela jsem sama, ale bylo mi to vcelku jedno. Proboha! Jsem jedna z vybraných pro první plavbu Titaniku, co na tom, že jsem sama. Jsem sama celý život a ještě jsem si nestěžovala.
Všichni cestující se shromáždili na přídi lodi, drželi sklenky šampaňského a při vyplutí lodi je slavnostně pozvedli a všichni jsme si připili. Vyplouvalo se v době oběda, který jsme na lodi měli samozřejmě také zajištěn. Lodivod George Bowyer vyvedl Titanik z přístavu, kde málem došlo ke srážce s parníkem New York, kterému se přetrhla kotvící lana díky sacímu efektu šroubů Titaniku. Nehoda byla odvrácena a parník mohl plout dále. Odebrala jsem sse do své kajuty, kde jsem strávila asi jednu hodinu. Byla to obrovská kajuta, spíše apartmán, díky tomu, že jsem plula v 1. třídě. Poté jsem se vydala do obrovské knihovny, která sloužila všem cestujícím, abych zabila trochu času. Když jsem přečetla jednu knihu, rozhodla jsem se vydat do La Café Parisien, Pařížské kavárny, kde jsem si dala jednu z luxusních káv a sledovala ostatní cestující. Bylo divné sedět v jedné místnosti s významnými cestujícími jako jsou Helen Churchill Candeeová, Archibald Butt nebo Dorothy Gibsonová.
Po chvíli si ke mně přisedl nějaký mlady muž, tedy já jsem také mladá, ale víte jak to myslím. Byl jen o pár let starší než já.
"Zdravím vás." pronesl ažmoc sebevědomě. "Smím-li se ptát, jaké je vaše jméno?"
"I já vás zdravím." řekla jsem zdvořile. "Mé jméno znát smíte, ale již jsem na odchodu, chcete ho i tak znát?"
Přikývl.
"Dobře tedy. Jmenuji se Emily Borie Reyrson. Jak zní vaše jméno?" zeptala jsem se zpěvavým hláskem a začala jsem se zvedat k odchodu. Neodpověděl a tak jsem se začal vzdalovat.
"Nourney. Alfred Nourney!" křikl na mne přes kavárnu. Ohlédla jsem se.
"Těší mě, pane Nourney." a odešla jsem.
Ve čtvrtek 11. dubna jsme měli poslední zastávku v Evropě, v irské přístavu Queenstone, zde jsme nabrali poslední cestující, zásoby a poštu a vyrazili jsme do Atlantského oceánu směrem na New York. Všichni si užívali poklidné plavby a luxusu, který byl součástí tohoto parníku. Účastnila jsem se plesů probíhajících večer ve dnech 11., 12. a 13. dubna v nádherných róbách, které jsem si přivezla s sebou na Titanik a zkázu, kterou tato plavba přinesla, jsem ani v nejmenším nemohla čekat.
V neděli 14, dubna jsem zaznamenala jemné chvění. Narazili jsme do ledovce. Cestující začali panikařit. Loď se začala mírně naklánět přídí do vody. Čerpadla sice vodu odčerpávala, ale byla jsem si jista, že to nemůže stačit. Chvíli po půlnoci začali záchrané manévry. Byly připraveny záchrané čluny, které se začali plnit ženami a dětmi, avšak nikdy je nedoplnili úplně. Z povzdálí jsem to pozorovala, nechtěla jsem nastoupit do záchraného člunu, protože se mi nejenže nelíbila tma oceánu, lae také jsem chtěla dát ostatním přednost. Když už byli všechny čluny spuštěny na vodu, stále tu byli cestující a já s nimi. Stála jsem a snažila se udržet rovnováhu, protože se loď nekontrolovatelně nakláněla. Ledová voda se dotkla mých kotníků a já věděla, že tímto to končí. Nohy už jsem měla úplně zmrzlé a zuby mi zimou cvakali o sebe. Titanik se potápěl a já šla ke dnu s ním...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!