Light Grey Pointer

čtvrtek 24. prosince 2015

Naděje umírá poslední...

Vběhla jsem do pokoje, kde seděl Rob a začala jsem křičet. Udiveně se na mně podíval a nějak nechápal, co se to tu děje.
"Je to tam!" zakřičela jsem, ale on jen naklonil hlavu na stranu.
"Co je kde? Lásko?" zeptal se a dál se na mně díval. Zahleděla jsem se do jeho zelených očí. Pak jsem k němu přistoupila a posadila jsem se mu na klín.
"Lásko, my budeme mít děťátko..." řekla jsem tiše a sledovala jeho reakci. Pootevřel pusu, zřejmě nevědomky a pak si mě přitiskl k sobě.
"To je úžasné..." zašeptal mi do vlasů a jemně mě hladil po zádech. "A jak to? Jak se to stalo? Kdy? A vůbec, jak..."
"Je to asi dva týdny, dneska jsem to zjistila, byla jsem i u doktora a on mi to potvrdil." plakala jsem u toho, ale jen štěstím. Neměla jsem důvod být teď smutná.

S manželem - čerstvým manželem, je to asi měsíc, co jsme se brali - se o děťátko snažíme už asi 4 roky. Byli jsme zoufalí a už jsme se rozhodovali, že si podáme žádost o adopci. S Robem jsem už od sedmnácti. Takže jsme spolu už osm let. Je to úžasné. Dokonce se ani nehádáme. Troufla bych si říct, že jsme spolu naprosto dokonalí.

Bohužel, k našemu neštěstí. My moc štěstí nemáme. Rozumu a lásky hafo, ale štěstí jako by nás obcházelo. Po dvou týdne jsem potratila. Potratila jsem přirozeně, ne tak, že bych to chtěla. Byli jsme z toho hotový. Dalších pár let jsem se snažila zapomenout na potracení. Snažili jsme se ještě asi dva roky, ale nakonec jsme to vzdali. I když ne tak úplně. Zažádali jsme si o adopci. A, díky bohu, konečně trocha štěstí, naše žádost byla vyslišena. Adoptovali jsme malou dvou měsíční holčičku. Zařídili jsme jí pokojíček a vychovávali ji jako vlastní.

Ale neustále se mi ježí vlasy na hlavě, když pomyslím na to, že za tu dobu, co jsme se snažili o vlastní miminko. Šli tisíce a možná i desetitisíce dívek a žen na potrat a připravili tak o život dítě, které si zasloužilo žít a mohlo být šťastné třeba u nás...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!