Light Grey Pointer

neděle 27. prosince 2015

Na dosah města v oblacích... A pak pád...

Tak tohle jsem teda v plánu neměla, to rozhodně ne, ale co se dá dělat? Nebyla to moje vina. Neudělala jsem si to sama a nebylo to schválně. No dobře, poslední věc, kterou jsem v životě udělala jsem si udělala já a bylo to schválně, ale taky to bylo ze zoufalství a vzteku. Vzteku na toho ožralýho idota za tim podělaným volantem toho obrovskýho vražednýho auta. Sakra. Nemohl mě tam prostě nechat stát? Ne, nemohl. To je... vlastně byl prostě on. Musel mě strhnout na stranu, vlastně spíš odstrčit na stranu a sám zůstat před tím autem, jehož řidič byl tak opilý, že strhl volant až asi tři vteřiny po nárazu a že na to měl času dost, už když jsem před jeho autem stála já, přecházela jsem přechod a někdo na mně začal ječet, ať, sakra, rychle vypadnu z té silnice. Slyšela jsem to, ale nějak jsem se prostě nemohla hnout z místa. Nakonec jsem se pohnula, ale místo mně pak na mém místě stál on. Marek. A já, ležící na zemi, kam jsem dopadla po tom, co mně odstrčil, jsem stihla jen otočit hlavu jeho směrem. Díval se na mně a chtěl říct, že mě miluje. Určitě! Viděla jsem mu to na očích. Nestihl to. Mezitím ho srazilo auto a já dokázala vydat jen přidušený výkřik. No dobře, možná nebyl až tak přidušený, jak o něm tvrdím. Spíš byl tak hlasitý, že si té bouračky všimli i lidé, kteří by si jí bez pomoci mého zavřískání nevšimli. Ale kdo by se mi divil? Pravě před mýma očima srazilo auto kluka, kterého miluji. Hned po křiku jsem se postavila a vyběhla jsem k němu. Ležel na zemi a nepřirozeně, jako by nucenně vydechoval a zase vtahoval vzduch do plic. Klekla jsem si vedle něj a vzala jsem ho za ruku. Všechno okolo najednou přestalo existovat. Slyšela jsem jen, jak někdo křičí, že sanitka je na cestě a policie taky. Bylo to ale docela na houby, protože to nemohli stihnout. Viděla jsem po celém jeho těle krvavé skvrny, vlastně byl skoro celý rudý a vlasy vzadu na hlavě se mu slepili krví. Stiskl mi jemně ruku, protože na víc už neměl sílu a já přesně věděla, co to znamená. Tohle bylo sbohem a miluji tě v jednom jediném gestu. Na tváři jsem cítila cosi horkého a došlo mi, že jsou to slzy. Taky jsem mu stiskla ruku, ale nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Jediné zvuky, které se mi linuli z hrdla, a to ještě ke všemu neumyslně, byly vzlyky. A pak se to stalo. Vydechl. Naposledy. Nevím jak jsem to poznala, možná tak, že potom už se nenadechl. Strhla se obrovská mela všude kolem a já tam seděla jako přimrazená. Po dvou minutách, odhaduji, protože jsem opravdu neměla náladu ani chuť sledovat hodinky, se dostavila záchranka. Dali si na čas. Až moc. Bylo pozdě. Prohlásili, že je na místě mrtev, jako to říkají ve zprávách, když mluví o nějaké nehodě. Většinou o autonehodě.

Zemřel...

Za dva dny byl pohřeb. Šla jsem tam, ale to bylo všechno. Už jsem tu sama, uvědomila jsem si zděšeně. Nemám nikoho. Rodiče, prarodiče, příbuzné, kamarády. Nikoho z nich nemám. Měla jsem jen jeho a on je pryč. K jeho hrobu jsem přišla až hodinu po tom, co skončil pohřeb a já si byla jistá, že tam na nikoho nenarazím. Byly dvě minuty do zavírací doby hřbitova, ačkoli všude kolem byl bílý den. Posadila jsem se vedle hrobu a nechala jsem své vzlyky, aby protnuli ticho opuštěného hřbitova, kde jsem teď byla jen já a mrtvý. Věděla jsem, že to nezvládnu. Kdybych neměla jeho, nezvládla bych dojít až sem. Nezvládla bych nic. On byl moje opora, moje všechno. Byl všechno, pro co stálo za to žít. Teď už to za to nestojí. Vytáhla jsem zavírací nožík, který navzdory své velikosti byl opravdu ostrý.
"Miluju tě!" zašeptala jsem směrem k náhrobku, na kterém bylo vyryto jeho jméno a zaryla jsem nožík do masa. Do svého zápěstí. Nenapadl mě jiný, lepší způsob, jak to provést, ale teď už bylo pozdě. Bolelo to. Jako čert a já nechtě vypustila z úst potlačovaný výkřik. Po těle se mi rozlila štiplavá bolest. Plná agónie jsem pomalu klesla na trávu u hrobu s krvácející rukou položenou na něm a druhou, ve které jsem křečovitě svírala nůž, jsem nechala ležet na svém břiše. Spolu se slzami mé tělo opouštěla i krev, která se začala rozlévat po hrobě a já ji ucítila i na své holé paži. Dívala jsem se na nebe, ale pak jsem zavřela oči. Ani nevím proč, prostě jsem to udělala. A pak už jsem tam nebyla. Stoupala jsem. Stoupala jsem vzhůru. Hrozně vysoko. A nebála jsem se. Měla jsem radost. Nic mě nebolelo a já stoupala.
Ocitla jsem se v mracích. Přede mnou se rozkládalo zlaté město položené v oblacích, před kterým, přímo proti mně, se klenula zlatá brána.
Vzduch přede mnou se zavlnil a najednou tam stál. Byl tam v celé své kráse a možná ještě krásnější. Chtěla jsem jít za ním. Vykročit promluvit, cokoli, ale nešlo to.

"Cos to...?" Svou otázku nedokončil. Místo toho řekl jen: "Je mi to líto! Sbohem! Nemělas to dělat!" Jeho výraz byl zmučený a zachmuřený, ale víc neřekl. Nemusel, pochopila jsem. Sebevražda. Mělo mě to napadnout. Vždycy jsem věřila. V tohle všechno, ale až teď mi došlo, že když se do nebe nedostanou vrazi, proč bych měla já? Jsem taky vrah...
S poznáním jsem vydechla a z oka mi ukápla jedna slza.
"Miluji tě! A pořád budu!" Sklopil hlavu a šeptal si jako pro sebe. Měla jsem to na dosah. Měla jsem na dosah město v oblacích, štěstí i jeho a já to zahodila jenom proto, že jsem nezvládla vyčkat, až přijde moje chvíle. Najednou jsem se propadla a padala jsem a padala.
"Miluji tě!" Uslyšela jsem křik shora, ale byl už utlumený vzdáleností mezi jím a mnou. Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to. Nemohla jsem vydat ani hlásku, ani výkřik. Nic.
Čekala jsem, že dopadnu, ale nestalo se tak. Vlastně ano, ale nebolelo to. Ocitla jsem se na temném místě, ale až když mi došlo, co to znamená, přišla bolest. Nebyla to ovšem bolest z dopadu. Byla to všechna bolest, kterou jsem kdy zažila. Ať už fyzická nebo psychická. Všechno se slilo do jedné mučivé bolesti a dokonce ani teď jsem nemohla vykřiknout bolestí...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!