Light Grey Pointer

čtvrtek 24. prosince 2015

Malá princezna (Fanfikce - Vampýrská akademie)

Malá princezna


"Ona co?" vyjekla jsem a zírala na Dimitrije tyčícího se přede mnou. "Proboha jak? Ne počkej, vím jak. Kdy? Proč? Zbláznila se?" chrlila jsem na něj otázka a on si mě jen měřil pohledem. "Kdy se mi to jako chystala říct?" křikla jsem. Mlčel. "Kdy?" zopakovala jsem ostře.
"Rose, vím že tě to asi štve, nebo tak něco..." než větu stačil dokončit, přerušila jsem ho.
"Jenom asi, jenom štve?!?!" chodila jsem po pokoji jako strážce na obhlídce v Tarasovu. "Kdy?" zopakovala jsem ještě naléhavěji.
"Nevím, řekl jsem Christianův strážce, prostě jsem se k té informaci... ehm... dostal. Myslel jsem, že bude lepší, když to uslyšíš ode mně a budeš na to připravená."
"Jo, kdyby měl svět vampýrů noviny, dozvěděla bych se to z nich. A titulek by zněl nějak takhle co?: Čerstvě zvolená a taktéž čerstvě osmnáctiletá královna se rozhodla vykašlat na školu, nechala se zbouchnout svým přítelem ze" naznačila jsem rukama uvozovky "strigojské rodiny a teď si ho bude brát. Jásejte!" vykřikla jsem vztekle a vydala jsem se ke dveřím. Dimitrij mi zastoupil cestu a vrhnul na mě varovný pohled."Teď tě za ní nepustím! Jsi vytočená, nechci, aby tě zavřeli za pokus o vraždu královny, podruhé." upozornil mě a položil mi svoje horké ruce na ramena. Okamžitě mě zaplavila vlna lásky a pochopení, ale rychle jsem ji zahnala a setřásla jeho ruce. Ustoupila jsem o krok do strany a znovu jsem se vydala ke dveřím. Nic neudělal a já si myslela, že mě nechá odejít. Došla jsem ke dveřím a vzala za kliku. Pootevřeli se sotva pár centimetrů, a pak se s ohlušující ranou zabouchli, až jsem se divila, že se neroztříštili na malikaté kousíčky. Vzhlédla jsem nad hlavu, kde do dveří tvrdě narazila Dimitrijova ruka a znemožnila mi tak můj plán, zajít za Lissou a pořádně jí vyplísnit.
"Rose, jsi podrážděná, nemůžu tě nechat jít za Lissou takhle a ty to víš. Ještě mi poděkuješ." a rychle dodal "až se sklidníš na tolik, že neuslyším tlukot tvého srdce až ke mně." zdvihl jedno obočí v otázce, zda to chápu. Nevrle jsem na něj zavrčela a posadila jsem se na obrovskou postel, která stála uprostřed místnosti. Zavřela jsem oči a zkoušela se Lisse dostat do hlavy. Nic. Když jsem obživla, nebo jsem se spíš dostala ze smrtelného postřelení, sama, pouto zaniklo. Zmizelo a už se nevrátilo. Když se objevilo, nemohla jsem si na to zviknout, ale teď, když je pryč, nemám nic jak se s ní spojit. Chybí mi to. Je to jako by mi něco ukradli.
"Rose..." Dimitrij se posadil za mně a objal mě. Vzdychla jsem a opřela jsem mu hlavu o rameno.
"Jiné už to nebude, že ne?" zeptala jsem se a on kupodivu nevěděl, jak odpovědět. Možná ani nevěděl na co se ho ptám.
"Myslím tím mě a Lissu, oddalujeme se, má spoustu povinností a teď tohle, já prostě... nevím... nežárlím nebo tak, nebo možná ano, ale ne že bych chtěla dítě nebo tak, ale spíš na to, že mi ji všichni kradou, nemáme na sebe šas a to jsem, sakra, její osobní a hlavní královská strážkyně. A ona teď bude mít s Christienem prcka a nechá mě samotnou. Vykašlala se na mě." Dimitrij si povzdechl, opřel si hlavu o moje rameno a mluvil tlumeným hlasem, spíš mi šeptal do ucha.
"Rose, takhle to není a ty to dobře víš, není to její vina a jestli tohle opravdu chce, tak proč ne? Proč jí nenechat dělat to, co chce? Když chce dítě, tak ať ho má. Sakra ať jich má celej baseballovej tým, jestli chce, ale ty budeš vždycky Rose Hathawayová. Dívka, se kterou strávila život. Dívka, která jí zachránila život a ne jen jednou. Ty budeš vždycky její nejlepší kamarádka. Nikdo ti ji neukradne, neboj se." otočil si mě a podíval se mi do očí. Málem jsem se v těch jeho utopila, ale pak mi došla, že už jsem klidná. Možná mě za ní teď už nechá jít. Nechtělo se mi kazit tak krásnou a ojedinělou chvilku, ale Lissa a její těhotenství se teď stali prioritou číslo jedna. Dimitrij, jako by věděl na co přesně myslím, kývl ke dveřím a pustil mě. Vřele jsem se na něj usmála a klidně jsem vyšla na chodbu.
Jakmile se za mnou zavřeli dveře, vyrazila jsem jako namydlený blesk. Našla jsem ji v salónku, kde mě nejednou seřvala bývala královna Tatiana, taky mi tu vyhrožovala, ale to sem nepatří. Lissa se shýbala nad nějakými papíry a netvářila se u toho moc nadšeně. Vešla jsem s nepřehlédnutelným antre. Rozrazila jsem dveře a se zakaboňenou tváří se rozhlédla, zda je tu někdo, koho bych musela vyhodit, než se do ní pustím.
"Zbláznila ses?" vyjekla jsem hystericky. "Myslela jsem, že ty jsi ta rozumná, jak tě to mohlo vůbec napadnout." křikla jsem na ni a zabouchla za sebou dveře. Chvíli na mně nechápavě zírala, ale nakonec pochopila.
"Jak to sakra...? Dimitrij slyšel Christiana, že?" uhodla to. Horlivě jsem přikývla. "Já ti to chtěla říct, promiň." omluvně sklopila modré oči.
"Pozdě!" hlesla jsem nepříčetně. "Vždyť si chtěla studovat, objevovat, panovat. Proboha, je ti teprve osmnáct, mohlas počkat."
"Nebylo to schválně." unaveně si promnula oči. "Prostě se to stalo, a když jsem to zjistila, nemohla jsem si pomoct. Byla jsem strašně šťastná a Christan, kdo by to byl řekl, taky. A tak jsme se rozhodli, že si to malé necháme." dívala se omluvně, prosobně a k mému údivu i šťastně. Nekonečně šťastně. Ona už mě nepotřebuje. Vládne zemi, tak k čemu já? K čemu by se měla svěřovat nejlepší kamarádce, skoro sestře? No jasně, nebyl čas, bylo by to k ničemu, stejně bych nesouhlasila, ale i přes to jsem věděla, že bylo správné, aby mi to řekla, ale ona toneudělala. Po všech těch zmatcích jsme si slíbili, že si budeme všechno říkat a ona to teď porušila. Ranilo mě to a nejspíš jsem to na sobě dala i znát, protože se napřímila. "Promiň, já važně jsem nechtěla, aby to... chtěla jsem jen..." utnula jsem ji pozvednutím ruky.
"Měla jsi mi to říct, bez ohledu na situaci, okolnosti a nato, jaký si myslíš, že bych na to měla názor a jak bych reagovala. Slíbili jsme si to, pamatuješ?" nejspíš jsem se tvářila opravdu strašně, protože jí div nevyhrkli slzy. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila ke dveřím. Otevřela jsem je a vykračovala ven.
"Rose!" zavolala na mě. Maličko jsem se ohlédla a čekala, co mi řekne. "Je to... Bude to holčička." řekla tiše.
"Hmm, a?" zeptala jsem se lhostejně a užuž jsem chtěla odejít. Když v tom mě její slova přimrazila k zemi.
"Bude se jmenovat Rose. Po tobě!" hlesla a na konci jí selhal hlas. usmála jsem se na ni a vrátila jsem se zpět. Obejmula jsem ji. "Promiň, že jsem na tebe tak vyjela." řekla jsem.
"Ty mi promiň, že jsem ti to neřekla." omluvila se mi a hádka byla okamžitě zapomenuta.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!