Light Grey Pointer

sobota 26. prosince 2015

Konec

Rána...
Pavučinky prasklin se rozbíhají po celém povrchu. Dvě hodiny ráno. Už je červen. Ne, jen to ne. To je jediné, na co dokáži myslet. Proč? Já nechci. Ne, už jen měsíc. Obyčejně jásám a dělají to všichni okolo, letos ale ne. To je naposledy. Pak už je nejspíš skoro nikdy neuvidím. Ale proč? ptám se znovu a znovu. Proč to tak musí být?
Vlévají se mi slzy do očí jen při tom pomyšlení. Tak moc mi budou chybět. Cítím se, jako kdyby tam ty praskliny opravdu byly. Tam v hrudi. Na mém srdci. Zoufám si víc a víc. Opravdu to tak musí být? Nejde to nějak zastavit? Chci s nimi zůstat. Hlavně s ním, ale to už je stejně jedno. Na co se ještě snažit, když už ho pak skoro nikdy neuvidím?
Oči se plní slzami. Je to nefér, ale tak to bývá. Všechno je na nic a já nevím, jak to zpravit. Všechno bledne a pozadí se ztrácí. Nic není důležitější než ty chvíle, které s nimi trávím. Budou mi chybět, tak moc. Skara! Chybí mi už teď. Těším se a zároveň se děsím. Čeho? Toho konce přeci. Není to úplný konec, ale taky by být mohl. Bývá to tak, tak proč bychom měli být my vyjímkou? Jen proto, že to chci? To sotva... Takové štěstí nemám. Já mám víc rozumu než štěstí. Sakra víc. Je to na nic, ale já s tím stejně nehnu. Protiví se mi to, ale změna je mimo můj dosah. Jen tři měsíce a budu někde jinde. Vždycky se mi tři měsíce zdály jako nekonečně dlouhá doba, ale teď? Jen lusknutí prsty a jsou pryč. Slzy přetékají. Stékají po tvářích. Smáčí mi pyžamo.
Ne. Ne. Ne. Devět let. Tak dlouhá doba. Ne. To si každý jen myslí. Uteklo to. Vždy jsem si myslela, že je to tak dlouhá doba, že se sem ani nedostanu. Teď tu jsem, ale nechci tu být. Nejsem připravená. Chci všechno vrátit. Chci ještě trochu času. Alespoň dva roky. Vždyť koho by to zabilo. Pláču a nejde to zastavit. Zajímalo by mě, jak moc budu plakat pak. Hodně. Tak moc, že na ten kus papíru ani neuvidím. Zdá se mi, jako by se všechno mělo změnit. Celý můj život. Od základu. Jiní lidé. Jiné místo. Jiné způsoby. Všechno jiné. Za co? Proč to tak musí být?
Všem se to zdá jako prkotina. Možná to zveličuji, ale podle mě, je to událost století, která se mi nelíbí. Chtělo by to panáka, nebo dva. Možná dokonce tři, abych to zvládla jen tak přejít. Asi si je dám, ale ne teď. Až ty dny před koncem. Těsně před tím, než se všechno vytratí.
Mám vás ráda, jen to bych vám chtěla říct! A taky to, že vás nechci ztratit. Nechci vás přestat vídat. Stáli jste při mně a já na to nezapomenu. Už teď se mi stýská. Známe se tak dlouho a teď, teď to prostě skončí a nikomu to nevadí. Až na mne. Já nechci...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!