Light Grey Pointer

neděle 27. prosince 2015

Hlas v mé hlavě



Jo, to asi sedí, až si tohle přečtete, nejspíš se z tohohle blogu tiše vypaříte s tím, že ta, která jej píše je naprostý magor, do slova a do písmene.
Dovolte, abych vás představila, můj - původně - strážný anděl Michael (čte se Majkl, jen pro zajímavost). Viděla jsem ho, ale nikdy neslyšela, protože nemluvil. Vždy chodil tiše po mém boku, poslouchal, co říkám a občas kývl nebo zakroutil hlavou. Já mu občas vynadala, že mi neodpovídá, že mi nepomůže, ale to jsem asi raději chtít neměla. Jo, chápu, už teď si myslíte, že jsem magor, ale to je jedno, stejně budu pokračovat.
Jak můžete vědět z některého z předchozích článků, právě končí devátou třídu a půjdu na SPgŠ. Poslední měsíc byl pro mě velmi emotivní v dobrém i špatném slova smyslu, ale také byl neuvěřitelně stresující. Možná to bylo tím.
Výpis bodů, proč jsem ve stresu a emoce se mi střídají jako na horské dráze (ne nejsem těhotná :-D) -
Končím devátou třídu
Se svými nejbližšími kamarády se s velkou pravděpodobností přestanu vídat
Jeden kluk (raději nebudu rozvádět)
Přestup na jinou školu
Strach z obrovské změny
A takhle bych tu mohla opravdu pokračovat do nekonečna...
No, ale k věci. Řekněme to tak, že uzel na Michaelovo jazyků se rozvázal a on promluvil, když jsem byla na dně. Hotová, zdrcená, zničená, jak chcete, ale aspoň jsem byla sama. Řekl jen jednu větu a pak už se jen díval. Ovšem zasáhl momentálně nejbolestivější místo v mém srdci. Toho jednoho kluka. Řekl cituji "Nikdy ho nebudeš mít!", a pak jen stál a díval se na mně. Zní to blbě, tupě a neuvěřitelně, ale to jsem opravdu viděla a slyšela.
Znáte takové to že z přemýšlení jsou problémy, nebo že přemýšlení bolí (teď myslím emočně), je to fakt. Přemýšlela jsem, protože jinak bych u nás o dějepisu usnula, ale bohužel, je to na veřejnosti a ještě o hodinu. No, řekněme to tak, že jsem přemýšlal až moc. Objevil se a to v plné parádě. V rohu mého zorného pole a opakoval slovo nikdy. Pohlédla jsem jinam, byl tam. Ať jsem se koukla kamkoli, byl tam. Na konec jsem zavřela oči, ale pořád jsem ho slyšela. Zacpala jsem si uši, bohužel, jak to tak bývá, nepomohlo to a tak jsem si pomohla svým osobním způsobem. Nikdy bych se nepořezala, to ne a o hodinu to ani nejde, ale zarývat si nehty do do kůže, to je něco jiného. Dělám to proto, že mi to neublíží fyzicky a pomáhá mi to emočně. Bolí to, to ano, ale jen trochu. Na každý pád to staší na to, abych přepnula z přemýšlení od dané věci a myslela na tu trochu bolesti. Zmizel. A tak jsem se pomalu, ale jistě nějak srovnala. Moje rovnováha je křehká a i když se na mě všichni o hodinu koukly jako na magora, bylo mi to jedno. Když mě něco hodně rozhodí, raději odejdu, protože Michaela opravdu vidět nepotřebuju, protože on rozhodně není můj anděl strážný.
A mohla jsem jen doufat, že mi nepřijde osobně pomoct s psaním tohoto článku. Stejně ho cítím. Cítím jeho přítomnost za sn´vým ramenem. Cítím, jak se dívá na monitor. Jak se naklání k mému uchu, jak chce něco říct, ale nemůže, protože jsem silná a postavila jsem si zeď, křehkou jako z japonského porcelánu, ale přeci zeď. Mohla by se zbortit každou chvíli, stačilo by se jen pořádně zamyslet. Pak by promluvil, ale právě proto musím svou pozornost neustále zaměřovat na nějakou činnost. Nechci aby na mě mluvil, nechci, aby mi vykládal, jak se to nikdy nemůže stát. Jak mám podělanej život, jak mě nikdo nemá rád a jak je všechno na houby. Opravdu ne a proto ho to nenechám dělat, proto musím zůstat "silná". Doufám, že to dokážu a že na mne za chvilku nepromluví a neřekne to ošklivé slovo, protože...

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY - NEVER SAY EVER

A co vy, máte taky nějaké vaše hlasy nebo hlas? Copak vám našeptávají? Jsou taky tak strašní jako ten můj?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!